Září 2015

Fleming (2014) - (TV seriál)

28. září 2015 v 12:09 | MarX |  Filmy
Americko-britská minisérie Fleming: The Man Who Would Be Bond vypráví část příběhu Iana Fleminga, důstojníka námořní výzvědné služby a autora Jamese Bonda. Volí k tomu značně zromantizovanou, pompézní a mystifikující formu, přesto funguje.

* Oficiální propagační materiály seriálu Fleming: The Man Who Would Be Bond (BBC America, BBC Worldwide).

Ian Fleming (hraje ho Dominic Cooper) se narodil do bohaté a vznešené britské rodiny, vždy utratí více než kolik činí jeho příjem, je okouzlujícím společníkem a miláčkem žen, přesto si nese řadu traumat a především charakterních vad. Fleming v minisérii předvádí nenávist ke své matce, která mu však celý život hradí jeho rozmary a u známých mu shání zaměstnání. Jeho vzdor vůči autoritám tak připomíná spíše nespokojené rozmazlené dítě než cokoliv jiného.

Brzy se však děj čtyřdílné série začne točit kolem Flemingova působení v britském námořnictvu, respektive coby asistent velitele výzvědné služby za druhé světové války. Fleming zde zachraňuje Židy, poráží nacisty v baccaratu,radí USA, aby založili CIA, sám zakládá 30. útočnou jednotku, což je jeho vlastní variace na tucet špinavců a jen ve dvou krade nacistický atomový výzkum.

Přesto nikdy neprojde testem, aby se z něj stal špion či jen, aby byl poslán do boje. Po celou válku, až na svá dobrodružství, zůstává za stolem. Dějově je tak vše přehnané a zromantizované, připodobňující Flemingův život k životu jeho literární postavy. Dokonce v sérii hraje i podobná hudba. Seriál je i tak velmi kvalitní. Možná i proto, že vyšel z dílny BBC, kde Bondovu mýtu rozumí.

Flemingovým eskapádám jen těžko věřit, sami tvůrci vše relativizují na konci série, kdy Fleming vypráví své poslední dobrodružství, ale nakonec dá najevo, že není jisté, zda se to vše skutečně odehrálo tak, jak vypráví. Obraz Fleminga, jak je zde vykreslen, je přitažlivý i odpudivý zároveň, jeho dobrodružství však mají stále své kouzlo, které působí dokonale. Seriál proto stojí za zhlédnutí a pro fanoušky Bonda je milou povinností, jelikož zde dostanou vše, na co jsou zvyklí z bondovek.

Fakta o uprchlících

16. září 2015 v 10:56 | MarX |  Aktuality
Projekt HateFree Culture dnes přišel se zajímavými infografikami ohledně mýtů kolem uprchlíků, proto nemůže uškodit tyto statistiky dále šířit ve snaze snížit úroveň nenávisti v české společnosti, která je možná dána anonymitou. Anonymitou diskutujících na internetu, anonymitou medializovaných uprchlíků, které si odosobňujeme a anonymitou umožňující vytvářet hoaxy a podobné desinformace. Zde jsou tedy základní údaje z HateFree Culture:

1. "Ať si uprchlíky vezmou jejich okolní státy a ne my v Evropě!" - Dle dostupných údajů žádá o azyl v EU jen malé množství ze všech uprchlíků, většina směřuje do svých okolních zemí, které je solidárně přijímají. Například z válečné Sýrie utekly 4 013 000 lidí, z nichž jen necelých 7 % podalo žádost o azyl v EU. Naopak 44 % putovalo do Turecka a dalších 29 % do Libanonu.

2. Počty uprchlíků v Evropě: Za období ledna až června 2014 do Evropy připlulo 74 850 lidí, za stejné období letos počty činí již 136 840 lidí. Počty se dělí mezi Řecko, Itálii a Španělsko, přibližně v poměru 50:49:1. Je otázkou, zda je oprávněné mluvit o "záplavě" či "přílivu" uprchlíků do EU, když sem z 5,5 milionů uprchlíků ze Sýrie, Somálska a Eritreje, proudí pouze desetitisíce lidí měsíčně.

3. Počty utonulých: Cesta přes Středozemní moře byla dlouho velmi drahou a nebezpečnou poslední nadějí uprchlíků. Dnes je situace již o něco lepší, jelikož byla finančně posílena evropská agentura Frontex. I tak za leden až červen 2014 utonulo 558 lidí, za stejné období letos 1 867. Na vině jsou přeplněné pašerácké lodě, jen letos v dubnu zahynulo na dvou potopených lodích 1 100 lidí. Dle statistik IOM od roku 2000 ve Středozemním moři utonulo 22 000 osob při pokusu o cestu do EU.

4. "Evropa bere každého!" - Ani tento mýtus se nezakládá na pravdě. Ze statistik za rok 2014 plyne, že EU přiřkla status uprchlíka pouze 45 % žádostí, přesněji 163 000 schválila a 197 000 zamítla. U žádostí o azyl je procento ještě nižší, a to pouze 29,5 % schválených žádostí, přesněji 185 000 schválených a 441 000 zamítnutých.

5. "Česko a EU by neměly přijímat tolik žadatelů o azyl!" - Na to, jak východní Evropa nenávidí uprchlíky, v ní skoro žádní nechtějí žít. Většina směřuje na západ. Za rok 2014 žádalo o azyl v EU celkem 626 000 osob. Z toho v Česku jen 1 155 (tedy 0,18 %). Nejvíce žádostí zaznamenaly Německo (32 %), Řecko (15 %) a Švédsko (13 %). Nejžádanější východní zemí je Maďarsko (6,7 %), a to jen proto, že je podobně jako Řecko vstupní zemí EU.

Další v pořadí jsou Bulharsko (1,7 %), Polsko (1,3 %), Rumunsko (0,24 %), Česko (0,18 %), Chorvatsko (0,07 %), Litva (0,07 %), Lotyšssko (0,06 %), Slovensko (0,05 %) a Estonsko (0,02 %). Ve východních zemích počet žadatelů o azyl s výjimkou Maďarska a Bulharska nepřekračuje počet 0,2 na 1 000 obyvatel, a to mluvíme pouze o žadatelích. Východ tedy bohužel opět prokazuje myšlenkovou a lidskou zaostalost za západem.

Největší počet žadatelů na 1 000 obyvatel má v EU maličká Malta - 14,8 a Švédsko, a to 8,4. Naopak takové Jordánsko hlásí 72,9 žadatelů na 1 000 obyvatel; Írán 14,5; Pákistán 11; Keňa 10…

Na závěr je potřeba zmínit ještě jednu věc, a to, že ne všichni žadatelé o azyl jsou uprchlíci z Afriky a Blízkého východu. Z 1 155 žadatelů o azyl v Česku totiž bylo 56,22 % z Ukrajiny, 6,99 % z Vietnamu, 4,69 % z Ruska, 4,59 % z Kuby, 3,38 % z Běloruska a 3,06 % z Arménie. Žadatelů ze Sýrie bylo pouze 11,79 % a z Iráku 2,4 %.

Zajímavá je také hysterie, kterou živí média a politici. Máme mít pocit, že jsme zaplavováni uprchlíky, ale žádostí o azyl je 1 155. To v roce 2001 bylo žádostí o azyl v ČR 18 094 a hysterie se nekonala. V Česku žije z 10,5 milionů obyvatel jen 440 000 cizinců (tj. 4,2 %). Jsme 95% monolit a jako takoví jsme konzervativní a tuzí s neochotou se měnit a otevírat světu. Dle kvót EU máme řádově přijmout dvě tisícovky uprchlíku do dvou let, takže bude vycházet 1 uprchlík asi na 10 000 Čechů. To nezní moc jako katastrofa. Média a různí lidé to ovšem nepochopitelně vidí jinak…

Narcos (2015) - (TV seriál)

6. září 2015 v 12:56 | MarX |  Filmy
Období quality TV rozhodně nekončí a vedle stanice HBO znovu potvrdil renomé vysoké kvality produkce i Netflix, který má navíc tu výhodu, že zveřejňuje všechny díly najednou a chtivý divák tak má možnost okamžitého samostatného dávkování. A nový seriál Narcos je opět trefou do černého.

* Oficiální propagační materiály seriálu Narcos (2015) - Netflix.

Netflix je dnes vedle HBO skutečným tahounem progresivní quality TV. Po skvělých seriálech House of Cards, Orange Is the New Black či většinou opěvovaném Daredevilovi, nyní vydal desetidílnou sérii z dusné Kolumbie osmdesátých let 20. století. Za snímkem o kariéře drogového barona Pabla Escobara stojí brazilský režisér José Padilha, který proslul svými autentickými filmy Tropa de Elite (Elitní jednotka) a Tropa de Elite 2. Někteří ho možná budou spíše znát z amerického remakeu Robocopa, jež byl ovšem spíše průměrný.

Tvůrci seriálu Narcos dále jsou Chris Brancato, Carlo Bernard a Doug Miro. Tím se znovu ukazuje, že autorské seriály dnes mají vyšší potenciál než kdejaké recykláty či seriály s klišé obsahem. Narcos si jde svou vlastní cestou, která mnohdy připomíná spíše hraný dokumentární film o životě Pabla Escobara a dvou agentů americké DEA, kteří po něm jdou. Podmanivý hlas vyprávějícího agenta Murphyho neustále chrlí jména, data, místa a čísla, a přesto je děj přehledný a nenudící. Možná je tedy toto ta správná cesta, jak do budoucna dělat historické dokumenty.

Agenti Steve Murphy (hraje ho Boyd Holbrook) a Javier Peña (Pedro Pascal) musí vstoupit do světa plného násilí a korupce, což se plně odráží v jejich přeměnách osobností. Především v případě agenta Murphyho, který do kolumbijské reality vstupuje jako americký skaut, aby nakonec přijal mučení a vyhrožování za legitimní nástroje vyšetřování. Ale když jste v zemi, která se stala peklem a proti vám stojí sám ďábel, tak co jiného očekáváte?

Sám Pablo Escobar, v podání výtečného Wagnera Moury, je vykreslen jako ambiciózní a nekompromisní člověk pocházející z chudých a kriminalitou prolezlých poměrů. Od mládí se věnoval pašování a podplácení, není proto divu, že v momentě, kdy se objevila možnost pašování drog, Escobar rovnou vybudoval impérium. Ovšem i Escobara zradily jeho ambice a dohnaly vlastní hříchy.

Když se člověk rozhodne ovlivňovat věci ze stínů, řídit obchod pomocí úplatků a korupce, dokonce založit kartel a žít si lépe než kolumbijský prezident, je záhodno, aby se držel dál od záře reflektorů. Ne tolik pro Escobara, který se chtěl s obrazem novodobého Robina Hooda stát politikem a jednou i prezidentem. Smetánka ho ovšem nepřijala a od té doby začíná příběh zhrzeného a hlavně chybujícího člověka, jež se neštítil rozpoutat teror a vzít si za rukojmí celou Kolumbii.

Po krveprolití byla vláda nucena přijmout nabídku Escobara, že si vybuduje vlastní vězení, do kterého se zavře a nechá se hlídat sebou najatými strážnými. Avšak i přesto, že si nechal postavit luxusní věznici se všemi výdobytky doby, klec zůstane klecí ať si ji vyzdobíme jakkoliv. A tím se Escobar stal ještě více paranoidním, což vedlo až k závěru seriálu, jehož konec je otevřený a přichystaný pro druhou sérii.

Tvůrci opět přichystali skvělou podívanou a s relativně neznámými herci vytvořili unikátní snímek, v němž funguje všechno, včetně skvělých hereckých výkonů, kamery i hodící se hudby. Ukázka špinavosti Kolumbie, syrovosti reality v zkorumpovaném státě a nevtíravý způsob vyprávění, udělaly z Narcos unikátní seriál, který by si nikdo neměl nechat ujít.