Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) - S. Lumet

6. července 2014 v 10:32 | MarX |  Filmy


Původní stejnojmennou televizní hru napsal v roce 1956 Reginald Rose. Ten o rok později sepsal i scénář pro filmovou verzi. Režie byla svěřena tehdy debutujícímu režisérovi Sidneymu Lumetovi. Společně vytvořili jeden z nejlepších filmů historie, o čem nás přesvědčuje řada tematických žebříčků. V čem je tedy film tak unikátní? V podstatě v mistrné jednoduchosti formy a brilantně vymyšleném a závažném obsahu. Lumet s Rosem si pro svůj 96 minut trvající snímek vystačili s jednou malou a uzavřenou místností a dvanácti herci. Stísněnost podtrhuje vlna veder. Vysmáli se tak dnešním rozmáchlým rozpočtům, když jim k natočení klasiky stačilo 340 000 dolarů (po přepočtu s inflací by dnes tento snímek stál 2,87 milionů dolarů).


Film pojednává o soudním procesu, ve kterém je mladík z periferie obviněn z vraždy svého otce za co mu hrozí trest smrti. Dvanáct porotců se odebere do poradní místnosti a začnou hlasovat o vině či nevině. Vcelku bez rozmyslu se zvedne jedenáct rukou pro vinu, ale rozsudek musí být jednomyslný, a tím začíná mistrná psychologická hra o otázce závažnosti amerického soudnictví, roli poroty a možnosti definitivního odsouzení nevinného.

Odporující hlas patří Henrymu Fondovi, tehdejší filmové hvězdě, který je zděšen s jakou laxností zastupoval státem přidělený advokát svého svěřence a jak jednoduše porotci chtěli poslat mladíka na smrt. Pomocí rozumu a logické argumentace pomalu přesvědčuje jednoho porotce za druhým, že v případu existují důvodné pochybnosti, což dle právní zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) znamená osvobození podezřelého. Během svého úsilí zjišťuje jaké, často až děsivé, příčiny vedly ostatní porotce k verdiktu vinen. Někteří spěchali domů, další to brali jako rutinu, jiní byli ovládáni svými předsudky nebo osobními komplexy. Henry Fonda tak ztělesňuje hlas, který se nebojí sám vystoupit proti drtivé většině a zastávat možnost jiného pohledu na věc.

Ve filmu není důležitá vina nebo nevina obžalovaného, ale pouze ukázka, že v případě, kdy je žalobce schopnější právník než státem přidělený advokát, který myslí na svou kariéru a z případu no name vraha z periferie necítí žádný užitek, tak může dojít k neadekvátnímu soudnímu řízení, ve kterém není obžalovaný dostatečně bráněný. Porotci si poté můžou udělat neúplný obrázek o případu a dle svých vlastních motivů bez emocí poslat jim odcizeného obžalovaného na smrt. Čechy jistě potěší i role Jiřího Voskovce, který do USA na trvalo emigroval v roce 1950.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama