Vytváří škola stejné názory?

20. června 2016 v 13:31 | MarX |  Aktuality
Na počátku byla otázka, zda nás může škola i dnes, v časech svobody, nějak zásadně názorově ovlivňovat. Rozhodl jsem se pro provedení protovýzkumu prostřednictvím dotazníku, který by odhalil, zda v nás škola zanechává, mimo jistě rozdílné míry znalostí, také nějaké pocitové (emotivní) poznatky.

Průzkum jsem se rozhodl zúžit na pocitový vztah k několika významným jménům českých dějin, protože při téměř každé debatě na toto téma, má každý Čech nějaký názor. Každý se nějak postaví ke Karlu IV. (v televizní anketě se stal Největším Čechem), nebo naopak ke Klementu Gottwaldovi (pravidelně zabírá poslední příčky podobných anket). Tyto debaty mají jedno společné, nejde o historický komentář ke skutkům těchto osobností, ale čistě emotivní zaujetí.

Výsledky dotazníku by měly nastínit, zda škola (a také další vedlejší vlivy - rodina, přátelé, společnost, televize) ovlivňují myšlení lidí ve velkém měřítku. Proto dotazník oslovuje všechny věkové skupiny. Zajímavé jistě může být, zda s vyšším vzděláním mizí některé jednoduché černobílé pohledy na dějiny a člověk již tolik nedbá na mytické stavění čistých hrdinů a zcela zkažených padouchů. Nebo tomu tak není?

V případě, že dotazník dosáhne nějakého smysluplného počtu respondentů (100, kterými Survio limituje free verzi), zveřejním zde výsledky, které budou i přes chabou metodologii, jistě drobným příspěvkem k zajímavému počtení na blogu.cz. Proto bych Vás chtěl požádat o jeho vyplnění a případné šíření. Děkuji všem :). Odkaz níže.

 

Zajímavý dotazník pro studijní účely

19. června 2016 v 17:20 | MarX |  Aktuality
Vyplňte prosím následující krátký a anonymní dotazník pro studijní účely, děkuji :).


Jonathan Strange & Mr Norrell (2015) - (TV seriál)

4. října 2015 v 13:26 | MarX |  Filmy
Jonathan Strange & Mr Norrell je povedenou britskou sedmidílnou minisérií z dílny BBC. Pro všechny, kteří se chtějí pobavit u kombinace žánrů fantasy a historické drama, nabízí tato neambiciózní oddechovka to pravé. Pro fanoušky knižní předlohy od Susanny Clarke to každopádně nebude zklamání.

Oficiální propagační materiály seriálu (BBC, Endemol).

Nacházíme se v Anglie během napoleonských válek z počátku 19. století. Již před třemi sty lety se z Anglie vytratila všechna magie a její pozůstatky přetrvaly pouze v několika vzácných knihách magie, které zkoumají spolky teoretických mágů. Praktikující mág již téměř patří pouze do říše legend a mýtů.

Avšak existuje dávné proroctví starobylého Krále Havrana, které slibuje navrácení magie do Anglie prostřednictvím dvou mágů, jednoho ustrašeného a druhého arogantního. Tajemný Král Havran se jednou vrátí a navrátí Anglii starou magickou slávu.

Pan Gilbert Norrell je tajně praktikujícím postarším mágem, který žije v ústraní agrární severní Anglie, kde na svém sídle postaveném z kamenů panství Krále Havrana shromažďuje veškeré knihy magie, které studuje. Jako první vstupuje do centra Anglie - Londýna, s vidinou, že z magie učiní opět respektovaný obor. Ve své snaze je ovšem až příliš nekompromisní a tvrdohlavý.

Jonathan Strange je mladý, zajištěný, ale rozmarný gentleman. Poté, co v sobě odhalí přirozený talent pro magii se stává učněm Norrella. Svého mistra ovšem brzy překoná a jeho hlad po magii začne sahat za pomyslné dveře, které Norrell uzavřel - po černé a dávnověké magii. Střet cílů a neshody ohledně využití starobylé magie vedou k rozkolu mezi žákem a učitelem, který se zvrhne v nepřátelství a vlnu intrik.

Minisérie nabízí kouzelný fantasy svět se zajímavými postavami a příjemným zobrazením magie a kouzel. Ponurá viktoriánská doba se k tomuto tématu také velice hodí a k tomu vyobrazený tradiční střet myšlenek a idejí mezi učitelem a žákem nabízejí dostatečný důvod ke sledování. Seriál režíruje Toby Haynes, který je již téměř veteránem BBC, jež například točil několik dílů k seriálům Doctor Who (2010-11) či k Sherlockovi (2012).
 


Fleming (2014) - (TV seriál)

28. září 2015 v 12:09 | MarX |  Filmy
Americko-britská minisérie Fleming: The Man Who Would Be Bond vypráví část příběhu Iana Fleminga, důstojníka námořní výzvědné služby a autora Jamese Bonda. Volí k tomu značně zromantizovanou, pompézní a mystifikující formu, přesto funguje.

* Oficiální propagační materiály seriálu Fleming: The Man Who Would Be Bond (BBC America, BBC Worldwide).

Ian Fleming (hraje ho Dominic Cooper) se narodil do bohaté a vznešené britské rodiny, vždy utratí více než kolik činí jeho příjem, je okouzlujícím společníkem a miláčkem žen, přesto si nese řadu traumat a především charakterních vad. Fleming v minisérii předvádí nenávist ke své matce, která mu však celý život hradí jeho rozmary a u známých mu shání zaměstnání. Jeho vzdor vůči autoritám tak připomíná spíše nespokojené rozmazlené dítě než cokoliv jiného.

Brzy se však děj čtyřdílné série začne točit kolem Flemingova působení v britském námořnictvu, respektive coby asistent velitele výzvědné služby za druhé světové války. Fleming zde zachraňuje Židy, poráží nacisty v baccaratu,radí USA, aby založili CIA, sám zakládá 30. útočnou jednotku, což je jeho vlastní variace na tucet špinavců a jen ve dvou krade nacistický atomový výzkum.

Přesto nikdy neprojde testem, aby se z něj stal špion či jen, aby byl poslán do boje. Po celou válku, až na svá dobrodružství, zůstává za stolem. Dějově je tak vše přehnané a zromantizované, připodobňující Flemingův život k životu jeho literární postavy. Dokonce v sérii hraje i podobná hudba. Seriál je i tak velmi kvalitní. Možná i proto, že vyšel z dílny BBC, kde Bondovu mýtu rozumí.

Flemingovým eskapádám jen těžko věřit, sami tvůrci vše relativizují na konci série, kdy Fleming vypráví své poslední dobrodružství, ale nakonec dá najevo, že není jisté, zda se to vše skutečně odehrálo tak, jak vypráví. Obraz Fleminga, jak je zde vykreslen, je přitažlivý i odpudivý zároveň, jeho dobrodružství však mají stále své kouzlo, které působí dokonale. Seriál proto stojí za zhlédnutí a pro fanoušky Bonda je milou povinností, jelikož zde dostanou vše, na co jsou zvyklí z bondovek.

Fakta o uprchlících

16. září 2015 v 10:56 | MarX |  Aktuality
Projekt HateFree Culture dnes přišel se zajímavými infografikami ohledně mýtů kolem uprchlíků, proto nemůže uškodit tyto statistiky dále šířit ve snaze snížit úroveň nenávisti v české společnosti, která je možná dána anonymitou. Anonymitou diskutujících na internetu, anonymitou medializovaných uprchlíků, které si odosobňujeme a anonymitou umožňující vytvářet hoaxy a podobné desinformace. Zde jsou tedy základní údaje z HateFree Culture:

1. "Ať si uprchlíky vezmou jejich okolní státy a ne my v Evropě!" - Dle dostupných údajů žádá o azyl v EU jen malé množství ze všech uprchlíků, většina směřuje do svých okolních zemí, které je solidárně přijímají. Například z válečné Sýrie utekly 4 013 000 lidí, z nichž jen necelých 7 % podalo žádost o azyl v EU. Naopak 44 % putovalo do Turecka a dalších 29 % do Libanonu.

2. Počty uprchlíků v Evropě: Za období ledna až června 2014 do Evropy připlulo 74 850 lidí, za stejné období letos počty činí již 136 840 lidí. Počty se dělí mezi Řecko, Itálii a Španělsko, přibližně v poměru 50:49:1. Je otázkou, zda je oprávněné mluvit o "záplavě" či "přílivu" uprchlíků do EU, když sem z 5,5 milionů uprchlíků ze Sýrie, Somálska a Eritreje, proudí pouze desetitisíce lidí měsíčně.

3. Počty utonulých: Cesta přes Středozemní moře byla dlouho velmi drahou a nebezpečnou poslední nadějí uprchlíků. Dnes je situace již o něco lepší, jelikož byla finančně posílena evropská agentura Frontex. I tak za leden až červen 2014 utonulo 558 lidí, za stejné období letos 1 867. Na vině jsou přeplněné pašerácké lodě, jen letos v dubnu zahynulo na dvou potopených lodích 1 100 lidí. Dle statistik IOM od roku 2000 ve Středozemním moři utonulo 22 000 osob při pokusu o cestu do EU.

4. "Evropa bere každého!" - Ani tento mýtus se nezakládá na pravdě. Ze statistik za rok 2014 plyne, že EU přiřkla status uprchlíka pouze 45 % žádostí, přesněji 163 000 schválila a 197 000 zamítla. U žádostí o azyl je procento ještě nižší, a to pouze 29,5 % schválených žádostí, přesněji 185 000 schválených a 441 000 zamítnutých.

5. "Česko a EU by neměly přijímat tolik žadatelů o azyl!" - Na to, jak východní Evropa nenávidí uprchlíky, v ní skoro žádní nechtějí žít. Většina směřuje na západ. Za rok 2014 žádalo o azyl v EU celkem 626 000 osob. Z toho v Česku jen 1 155 (tedy 0,18 %). Nejvíce žádostí zaznamenaly Německo (32 %), Řecko (15 %) a Švédsko (13 %). Nejžádanější východní zemí je Maďarsko (6,7 %), a to jen proto, že je podobně jako Řecko vstupní zemí EU.

Další v pořadí jsou Bulharsko (1,7 %), Polsko (1,3 %), Rumunsko (0,24 %), Česko (0,18 %), Chorvatsko (0,07 %), Litva (0,07 %), Lotyšssko (0,06 %), Slovensko (0,05 %) a Estonsko (0,02 %). Ve východních zemích počet žadatelů o azyl s výjimkou Maďarska a Bulharska nepřekračuje počet 0,2 na 1 000 obyvatel, a to mluvíme pouze o žadatelích. Východ tedy bohužel opět prokazuje myšlenkovou a lidskou zaostalost za západem.

Největší počet žadatelů na 1 000 obyvatel má v EU maličká Malta - 14,8 a Švédsko, a to 8,4. Naopak takové Jordánsko hlásí 72,9 žadatelů na 1 000 obyvatel; Írán 14,5; Pákistán 11; Keňa 10…

Na závěr je potřeba zmínit ještě jednu věc, a to, že ne všichni žadatelé o azyl jsou uprchlíci z Afriky a Blízkého východu. Z 1 155 žadatelů o azyl v Česku totiž bylo 56,22 % z Ukrajiny, 6,99 % z Vietnamu, 4,69 % z Ruska, 4,59 % z Kuby, 3,38 % z Běloruska a 3,06 % z Arménie. Žadatelů ze Sýrie bylo pouze 11,79 % a z Iráku 2,4 %.

Zajímavá je také hysterie, kterou živí média a politici. Máme mít pocit, že jsme zaplavováni uprchlíky, ale žádostí o azyl je 1 155. To v roce 2001 bylo žádostí o azyl v ČR 18 094 a hysterie se nekonala. V Česku žije z 10,5 milionů obyvatel jen 440 000 cizinců (tj. 4,2 %). Jsme 95% monolit a jako takoví jsme konzervativní a tuzí s neochotou se měnit a otevírat světu. Dle kvót EU máme řádově přijmout dvě tisícovky uprchlíku do dvou let, takže bude vycházet 1 uprchlík asi na 10 000 Čechů. To nezní moc jako katastrofa. Média a různí lidé to ovšem nepochopitelně vidí jinak…

Narcos (2015) - (TV seriál)

6. září 2015 v 12:56 | MarX |  Filmy
Období quality TV rozhodně nekončí a vedle stanice HBO znovu potvrdil renomé vysoké kvality produkce i Netflix, který má navíc tu výhodu, že zveřejňuje všechny díly najednou a chtivý divák tak má možnost okamžitého samostatného dávkování. A nový seriál Narcos je opět trefou do černého.

* Oficiální propagační materiály seriálu Narcos (2015) - Netflix.

Netflix je dnes vedle HBO skutečným tahounem progresivní quality TV. Po skvělých seriálech House of Cards, Orange Is the New Black či většinou opěvovaném Daredevilovi, nyní vydal desetidílnou sérii z dusné Kolumbie osmdesátých let 20. století. Za snímkem o kariéře drogového barona Pabla Escobara stojí brazilský režisér José Padilha, který proslul svými autentickými filmy Tropa de Elite (Elitní jednotka) a Tropa de Elite 2. Někteří ho možná budou spíše znát z amerického remakeu Robocopa, jež byl ovšem spíše průměrný.

Tvůrci seriálu Narcos dále jsou Chris Brancato, Carlo Bernard a Doug Miro. Tím se znovu ukazuje, že autorské seriály dnes mají vyšší potenciál než kdejaké recykláty či seriály s klišé obsahem. Narcos si jde svou vlastní cestou, která mnohdy připomíná spíše hraný dokumentární film o životě Pabla Escobara a dvou agentů americké DEA, kteří po něm jdou. Podmanivý hlas vyprávějícího agenta Murphyho neustále chrlí jména, data, místa a čísla, a přesto je děj přehledný a nenudící. Možná je tedy toto ta správná cesta, jak do budoucna dělat historické dokumenty.

Agenti Steve Murphy (hraje ho Boyd Holbrook) a Javier Peña (Pedro Pascal) musí vstoupit do světa plného násilí a korupce, což se plně odráží v jejich přeměnách osobností. Především v případě agenta Murphyho, který do kolumbijské reality vstupuje jako americký skaut, aby nakonec přijal mučení a vyhrožování za legitimní nástroje vyšetřování. Ale když jste v zemi, která se stala peklem a proti vám stojí sám ďábel, tak co jiného očekáváte?

Sám Pablo Escobar, v podání výtečného Wagnera Moury, je vykreslen jako ambiciózní a nekompromisní člověk pocházející z chudých a kriminalitou prolezlých poměrů. Od mládí se věnoval pašování a podplácení, není proto divu, že v momentě, kdy se objevila možnost pašování drog, Escobar rovnou vybudoval impérium. Ovšem i Escobara zradily jeho ambice a dohnaly vlastní hříchy.

Když se člověk rozhodne ovlivňovat věci ze stínů, řídit obchod pomocí úplatků a korupce, dokonce založit kartel a žít si lépe než kolumbijský prezident, je záhodno, aby se držel dál od záře reflektorů. Ne tolik pro Escobara, který se chtěl s obrazem novodobého Robina Hooda stát politikem a jednou i prezidentem. Smetánka ho ovšem nepřijala a od té doby začíná příběh zhrzeného a hlavně chybujícího člověka, jež se neštítil rozpoutat teror a vzít si za rukojmí celou Kolumbii.

Po krveprolití byla vláda nucena přijmout nabídku Escobara, že si vybuduje vlastní vězení, do kterého se zavře a nechá se hlídat sebou najatými strážnými. Avšak i přesto, že si nechal postavit luxusní věznici se všemi výdobytky doby, klec zůstane klecí ať si ji vyzdobíme jakkoliv. A tím se Escobar stal ještě více paranoidním, což vedlo až k závěru seriálu, jehož konec je otevřený a přichystaný pro druhou sérii.

Tvůrci opět přichystali skvělou podívanou a s relativně neznámými herci vytvořili unikátní snímek, v němž funguje všechno, včetně skvělých hereckých výkonů, kamery i hodící se hudby. Ukázka špinavosti Kolumbie, syrovosti reality v zkorumpovaném státě a nevtíravý způsob vyprávění, udělaly z Narcos unikátní seriál, který by si nikdo neměl nechat ujít.

Strašidla nejsou pod postelí, ale kolem nás

30. července 2015 v 20:53 | MarX |  Aktuality
Když jsem byl malý, tak mě možná děsila strašidla zalezlá pod postelí, u kterých hrozilo, že mi každou chvíli zlomyslně ukousnou libovolnou, z postele vyčnívající, končetinu. Dnes mě ale děsí úplně jiný druh strašidel - lidé a jejich vnitřní démoni.

Na internetových zpravodajských serverech se dnes dočtete, že v USA bílý policista opět zastřelil Afroameričana (černocha, Američana tmavé barvy kůže či jakkoliv chcete). Stalo se tak během dopravní kontroly, kdy zmíněný Afroameričan odmítl vystoupit z vozu a pokusil se policejní hlídce ujet. Policista ihned zareagoval střelou do hlavy oběti.

Můžeme se bavit o tom, proč řidič nevystoupil a proč se pokusil ujet, stejně jako proč si policista, který je nyní obviněn z vraždy, myslel, že střela do hlavy je nejlepší způsob, jak zabránit pokusu o útěk. Můžeme se také bavit o psychologii lidí, kteří se snaží ujet policistům či o psychologii policistů. To všechno jsou dobrá témata k diskusi.

Když ovšem vstoupíte do diskuse k výše zmíněnému článku, která udávala přes tisíc komentářů, zjistíte, že Čechy na celé kauze zajímá zcela jiná věc, a to, že se v článku vyskytují sousloví "bílý policista" a "černá oběť". Diskutující to považují za rasismus naruby. Stěžují si, že kdyby to bylo naopak, tak by se rasa nezmiňovala. Přesněji řečeno, píší, že kdyby černoch okradl bělocha, nikdo by o rase nemluvil. A pak mluví o rasismu naruby…

Být intelektuálem? Nikdy!

4. července 2015 v 19:03 | MarX |  Aktuality
O tom, že některé věci se asi nikdy nezmění svědčí neměnící se názor některých lidí na tzv. intelektuály. Z řady internetových diskuzí, ale i z jiných zdrojů, je možné vcelku spolehlivě odpozorovat, jak negativní význam může toto pojmenování mít. Přitom se dle mého soudu nejedná o jedince škodící komukoliv, tak proč tolik zášti?

Kdysi jsem někde četl, že před rokem 1989 v Československu měla slova intelektuál a inteligence hanlivý význam. Tehdy označovala jedince buržoazního původu, kteří se svými zálibami a názory na svět pokoušeli kazit lidovou zábavu a dělný lid samotný (volná parafráze). Vzhledem k době a ideologii to ještě lze pochopit, ale dnes? A důkazů toho, že tento názor přetrvává je mnoho.

V diskuzích se často objevuje nenávist k tzv. intelektuálům především v kontextu liberálních či progresivních prohlášení (typicky "sluníčkových"), která jsou trnem v oku jinak smýšlejícím, pravděpodobně více konzervativním, lidem. Obvykle je takový člověk navíc obviněn z toho, že žije ve velkém městě a nemá kontakt s životem na venkově a v podstatě ani s životem "prostého lidu" (ať je to kdokoliv). V Česku je intelektuál v očích svých odpůrců jistý obyvatel Prahy, jiná velká města, jako Brno a Ostrava se tomuto resentimentu zatím vcelku vyhýbají.

Černobílý svět Evropanů

27. května 2015 v 13:59 | MarX |  Aktuality
Kdy už lidé přestanou vidět vše tak černobíle, tj. zjednodušeně a v generalizujících dualitách? Dobro x zlo, my x oni, přítel x nepřítel atd. Může za to komplexnost každého jevu, do jejíž spletitosti a složitosti se dnes už nikomu nechce pouštět? Mění snad už každý rychlou a jednoduchou předpřipravenou odpověď za skutečné proniknutí do problematiky a vytvoření si vlastního názoru?

Otázka přijetí uprchlíků z válkami a nedemokratickými režimy zmítaných zemí znovu dělí populaci Evropy. Ozývají se pozitivní, tolerantní hlasy, které hodlají uprchlíkům poskytnout azyl a nabídnout jim lepší budoucnost, ale mnozí zastávají negativní nacionalistické hledisko, které uprchlíky ocejchovalo nálepkami budoucích nezaměstnaných kriminálních živlů (dle jejich terminologie tzv. nepřizpůsobivých).

Vzhledem k tomu, že s návrhem na přerozdělení uprchlíků přichází Evropská komise jako orgán Evropské unie, který se snaží ulevit destinačním zemím jako jsou Itálie a Řecko - kam za riskování vlastního života prchají zděšení a vyčerpaní lidé, kteří za své životy poznali větší hrůzy než si průměrný středoevropan umí představit - se nacionálně smýšlející ještě bouří proti nařizování shora (z EU), i když návrh musí kolektivně a demokraticky schválit všechny státy. Nebezpečná cesta uprchlíků, na přeplněných lodích bez jakéhokoliv komfortu, je často stojí poslední úspory a vpřed je žene již jen malá vidina naděje na lepší život pro ně a jejich děti v Evropě.

Nacionální část Evropanů je tu však nechce. Například někteří Češi, jak je patrné z internetových diskuzí, je vnímají jako nevzdělané, nepracující, líné a nepřizpůsobivé, aniž by cokoliv věděli o nich nebo o zemích, ze kterých pocházejí. Zařadili si je ke svému stereotypnímu obrazu Romů, ať je k tomu vedlo cokoliv. Pravděpodobně odkazují na tmavší barvu kůže než mají oni sami a v logice dávno překonaných teorií ze začátku devatenáctého století spojují rasu s jistými vlastnostmi. Není však jediný věrohodný důvod proč si myslet, že Arab nebo černoch je více líný než zpohodlnělý středoevropan. Jejich pseudoargumenty a otázky typu: "když si je chcete vzít, tak si je ubytujte u sebe doma", "kde budou bydlet, kde se vezmou byty?" či "proč je máme živit ze svých daní?", ukazují zrůdnost lidského egoismu, hlouposti, absence empatie a solidarity a především dominanci peněz nad lidstvím.

Dnes se opět přelila vlna odporu, když Evropská komise navrhla, aby si státy Evropské unie v následujících dvou letech přerozdělily 40 000 uprchlíků, kteří nyní v jižní Evropě žádají o azyl (především ze Sýrie a Eritreje). Na Česko vychází 1 328 osob, tedy 664 ročně. Přitom již loni, bez pozornosti médií, Česko přijalo 765 osob (z Ukrajiny a Sýrie) a stát se nijak nezhroutil. Je to jen černobílé vidění světa? Nacionální vášně? Strach z neznámého a cizího? Otevřená Evropa je ideálem, o který bychom měli usilovat. Jinak nikdy nenastane pokrok v našem vidění světa a jevů. Myslím, že můžeme být rádi za taková uskupení jako je například Česko vítá uprchlíky.

Síť revolučních buněk, nová generace hnutí odporu?

18. května 2015 v 20:20 | MarX |  Aktuality
V poslední době se na internetu množí zprávy o akcích Sítě revolučních buněk, jejíž členové jsou označováni za levicové extremisty, tedy společenský druh, který se v novodobém Česku dlouho nevyskytoval. Dvacet pět let od přechodu k demokracii tak vyrostla první generace nespokojená se společensko-politickým vývojem Česka.

Síť revolučních buněk (SRB) v mnoha ohledech připomíná levicové radikální skupiny Frakce Rudé armády (RAF), Revoluční buňky (RZ) a Rudé brigády, které působily v sedmdesátých letech minulého století ve Spolkové republice Německo, respektive v Itálii. Spojuje je především ideologie, která hlásá otevřený boj proti kapitalismu a revoluci. SRB se sama hlásí k anarchismu a komunismu. Jejím cílem je v boji svrhnout kapitalismus a prosadit "skutečný komunismus".

Jako jejich předchůdci, nespokojené generace mladých západních Němců a Italů, vnímají dominanci kapitalismu jako nezměnitelnou v legislativním rámci, který dle nich slouží režimu, a proto se uchylují k revolučním útokům zápalnými lahvemi apod. Tento způsob boje považují za legitimní, jelikož nevidí jiné možnosti, jak porazit současný kapitalistický režim. Násilí považují za legitimní také proto, že současný stav chápou jako "třídní boj", tedy jakousi válku. Vrací se tak ke konceptům přímých (subverzivních) akcí, které právě tolik akcentovaly RAF a Rudé brigády.

Stejně jako například RZ je SRB tvořena sítí buněk, které provádějí jednotlivé akce v dosud nevyjasněné organizaci hnutí. Stejně jako RAF vydávají komuniké, ve kterých informují o příčinách svých akcí. A stejně jako RAF je podepisují jménem buňky (například Černá brigáda, Proletářská solidarita, Kuchaři benzinového menu). Z komuniké je patrný záměr hnutí, a to otevřený boj proti kapitalismu, přímé akce, boj proti policii (jako represivní složce režimu) a bezpečnostním kamerám (jako dohledu režimu).

Kam dál